Vítejte v druhém dni Dětské scény. Nebo bych spíš měla říct na druhém dni. Možná dokonce u druhého dne, či při druhém dnu. Taky jsou tu možnosti jako: Vítám vás tu s druhým dnem nebo Vítejte do druhého dne. Ať už vám to vyhovuje jakkoliv, právě je tu druhý den dětské scény ve Svitavách. Je tu? To je taky velmi zajímavé. Možná bych mohla… ale vy jste tu vlastně kvůli tomu dni, a ne kvůli možnostem, jak by se dal napsat úvod. No… pojďme se na něj podívat. Začneme rozcvičkou 3. věkové kategorie a skončíme opět rozhovorem se soubory. Tentokrát jich ale bude o jeden míň. Takže, pokud neumíte počítat, tak 3 – 2 je jedna. A pamatujte si, nikdy jsem vám to neřekla, ano? Měla bych se zase vrátit k reportáži. Budu tedy pokračovat. Dalo by se taky říci: Vítejte k druhému dni na Dětské scéně. Ach jo… víte co? Radši nechám úvod úvodem a půjdu rovnou k rozcvičce. Též bych mohla napsat: Vítejte… DOST! KONEC! Raději jdeme dál.
Přišla jsem pozdě. Pozitivum je, že někteří recitátoři přišli ještě později než já. Zrovna se bez mluvení řadili do řady od nejvyššího k nejmenšímu, když jsem do sálu vběhla já a chvíli po mně i chybějící recitátoři. Vlétla jsem do přední řady, položila si desky s poznámkami na kolena a začala jsem sepisovat. Recitátoři už byli KONEČNĚ všichni, a tak si každý vylosoval číslo, podle kterého se určovalo pořadí, kdy bude recitovat.
První abecedně byl a také tam zůstal, Adam Antonín, totiž, Antonín Adam s velmi vtipným textem Týden nad vzdouvající se hladinou. Jen mu to trošičku kazila skutečnost, že jsme měli mít jakousi předskokanku z druhé kategorie, která to včera jaksi nestihla. Poté se měli všichni projít, aby je (podle slov jedné z lektorek) nepřekvapila hvězda na oponě nebo nějaký reflektor. Při chůzi si měli říkat název svého textu. Někteří se rozhodli, že si ty hvězdy na oponě prohlédnou ještě blíže, aby je žádná nepřekvapila, a paní lektorka je musela upozornit, že herec nebo recitátor za oponou není vidět.
Ještě pár vteřin se pak z pódia ozývaly věci jako: „Bylo nás pět.“ „Cirkus.“ nebo „… jako horor.“ Ukázalo se, že jako horor říkal skvělý recitátor Tomáš, který potom za recitací všech udělal krásnou hororovou tečku s prózou o paní na hlídání jménem Poperová, která svému trochu zlobivému svěřenci za trest vypráví děsivější verzi pohádky O Červené Karkulce.
Po tomto cvičení, začali cvičení další. Rozdýchali se směrem do žeber a dělali mašinu. Paní lektorka opět musela upozornit na chybu a sice, že to je mašina, a ne střelba z kulometu. Po mašinách a ojedinělém kulometu následovalo stádo přibližně 25 koní. Ještě pak udělali pár ksichtů pomocí imaginárních provázků, zakousali si, jako správní koně, do jablka a zazívali si. Ještě předtím, než se z nich stali koně, jedna dívka navrhla, že by si mohli dát nějaký jazykolam. Ty si nakonec celé rozcvičky samozřejmě dali. Ta dívka, která navrhovala jazykolamy, byla opět úžasná recitátorka jménem Štěpánka a vypadala jako Hermiona. Recitovala básničku Monika, co chtěla poníka. Byla to humorná, ale zároveň trochu tragická básnička o holčičce, co chtěla poníka, rodiče jí ho ale nekoupili, a tak ta holčička… umřela. Básnička končí poučením pro rodiče, že mají dávat svým dětem to, co chtějí.
Rózi
Comments