Báře Suché (Vrány) udělila Eliška Vobrubová hned z kraje medaili za statečnost a Jiří Pokorný se přidal s pochvalou za to, že to po počáteční nervozitě nevzdala a přišla recitovat znovu, protože podruhé její text od začátku vyzníval úplně jinak. Podruhé totiž Bára dokázala diváky přesvědčit, že ví, kam chce text „táhnout“, že rozumí jeho dílčím částem i celku. Eliška Vobrubová odtajnila informaci, že Bára si při výběru úryvku trvala na závěru s učitelem tělocviku Frodem, což ale lektoři vidí jako problematické. Příběh o rodině a v druhé řadě i o přístupu učitelek končí v textu konstatováním, že hrdinka raději vydrží výprask dvakrát týdně. Situace s Frodem už tak navazuje na jiný příběh, který nebyl a v čase přednesu ani nebude vyprávěn. Lektoři Báře také doporučili, aby do budoucna zapracovala na výslovnosti a frázování.
Se Štěpánem Vaculou řešili Radek Marušák a Ema Zámečníková jednak výběr textu (ukázalo se, že Štěpán z něj za posledního půl roku kvůli mnoha novým životním zkušenostem vyrostl), jednak jeho „pročištění“. Pro mladého recitátora je v příběhu důležité, že fandí vztahu elektrikáře a princezny Bohunky, a tak by neměl stejným způsobem zdůrazňovat i části o šlapacím království. Za občasný nešvar „kouskování“ Ema Zámečníková navrhuje rovnou střílet :o), jinak je ale pro diváky moc příjemné sledovat recitátora s jiskrou v oku, jako má právě….
Zmizel Petry Soukupové je nesmírně silný text s nesmírně silným tématem. Takovým, které může posluchače až zahltit a jehož přednes může snadno sklouznout až ke ždímání emocí z diváků. Radek Marušák Tomášovi Hučínovi poděkoval, že právě tohle neudělal. Že k textu přistoupil pro něj natolik citlivě, že nám běhal mráz po zádech a někteří nedokázali potlačit slzy. Tomáš nevyráběl emoce, jednoduše text sděloval a s ním i pocity křivdy, které zažívá syn, jehož maminka se upne ke vzpomínce na dítě, které zemřelo. Tomášovi lektoři doporučili jen prostřednictvím časových předělů o něco více strukturovat text a vyhnout se občasnému „otrockému“ dodržování čárek, které nejde po smyslu větných celků.
Viktorie Mohňanská s textem Sestra byla podle Emy Zámečníkové pro celý lektorský sbor velkým překvapením. Jde totiž o na přehlídkách velmi frekventovaný, a navíc ne moc kvalitní text, ve kterém dívky mají sklon vybíjet si negativní emoce a recitovat ho s přílišnou vervou a někdy dokonce s nenávistí. Lektoři si proto velice váží toho, že Viktorka dokázala „vymýtit jejich obavy“ z přednesu tohoto textu. Vytvořila postavu vypravěčky s nadhledem, odstupem, humorem a přesně. Z její interpretace nečišela zloba ani póza, ale naopak smíření s faktem, že momentálně ji sestra sice hodně štve, ale pod tím vším ji má ráda a ví, že třeba za deset let budou dobré kamarádky. Svým přístupem a svou osobností text de facto povýšila. Od Viktoriiny učitelky jsme se dozvěděli, že recitátorka dostala Sestru jako protiúkol a hodně se na něm naučila. Ema Zámečníková ještě uvedla na pravou míru autorství textu. Už roky se totiž mezi recitujícími předává kopie Sestry, v níž je za autora chybně označen Jiří Suchý. Jeho jméno se k textu dostalo kvůli nevhodnému grafickému členění sborníku, v němž je možné najít i text Sestra, jehož skutečným autorem je Petr Lhota.
Zapsala Klára Fidlerová
Commentaires