„Největší kvalitou letošní Dětské scény je to, že Dětská scéna JE!“ uvedl předseda lektorského sboru Roman Černík první rozborovou besedu pro vedoucí a dospělé účastníky, „zřejmou součástí naší diskuse tedy určitě bude i zážitek, že zase sedíme v divadle a reflexe toho, jak vůbec bylo možné v čase uplynulého jeden a půl roku něco vytvořit.“
Kdo nepracuje, ať nejí – soubor Taneční studio Light, Praha
A právě po jeden a půl roce karantény se děti z Tanečního studia Light „vřítily na jeviště, jako by se nic nestalo“. Tak pojmenovala vedoucí souboru Lenka Tretiagová zázrak, který mohli sledovat všichni v publiku. Bylo dojemné a zároveň energizující sledovat, „že ten rok v karanténě nezničil jejich soudržnost“. Nicméně i u nich se dlouhá pauza mezi započetím inscenace a včerejším představením na mnohém podepsala. Baletní špičky bonbónového mámení odmítly vyrůst s baletkou a ostatním dětem se zaplnily díry po zubech, díky kterým bylo téma inscenace před rokem a půl skutečně aktuální. A tak, ač stále malé, děti z tématu vlastně vyrostly. Jana Franková, která stihla zhlédnout představení Kdo nepracuje, ať nejí ještě v době „chybějících zubů“, ale konstatovala, že v dnešním vystoupení prokázaly děti daleko větší nadhled a suverenitu.
Dominantní složkou Kdo neopracuje, ať nejí je samozřejmě pohyb, taneční jazyk, který by v inscenaci měl sloužit a většinou také slouží dramatickému kontextu, tedy vyjádření vztahů a konfliktů. Irina Ulrychová za všechny lektory zdůraznila, že děti jsou skvěle pohybově vybavené, a to jim dává obrovskou jistotu pro „bytí na jevišti“ a suverenitu, která se mimo jiné výjimečně projevila třeba u zpívající malé herečky. Soubor v nejlepším slova smyslu ukázal, co to znamená být souborem tanečně-divadelním. Díky taneční průpravě děti dokážou v nebývalé intenzitě a souladu souhrát, díky průpravě dramatické umějí sdělovat emoce, a to i v mluvní složce, a být si na jevišti partnery. Z jejich interakce a živelné radosti musí mít divák zákonitě velký zážitek. Tam, kde pohyb vyjadřuje status postav a jeho proměny (potlačování, zabírání místa apod.), taneční jazyk inscenace funguje skvěle, rezervy jsou ve vyjádření motivace postav a vztahů mezi nimi.
Inscenace přináší i různé otázky a nejistoty, a to zejména na poli dramaturgie. Taneční studio Light se spíš volně inspirovalo textem Miloše Macourka. Cestu od předlohy ke scénáři pak charakterizují hlavně dva výrazné posuny: zavedení postavy malého bílého zoubku a tematický akcent na problematiku „zuby a sladké“ a na pro některé až budovatelské rčení „kdo nepracuje, ať nejí“ (podpořené modrými montérkami).
Kromě toho, že se divák musí opakovaně ptát, kdo je vlastně v „biologii“ zubů malý bílý zoubek, kde je jeho místo, proč je od ostatních odlišen (červeným kostýmem), funguje tato postava jako našeptávač, jako Jago mezi dětskými mlíčňáky. „O to problematičtější pak je, když se tento hajzlík-zoubek, který způsobí celkový rozpad, v závěru stává hrdinou, který všechny pozvedne,“ komentovala Irina Ulrychová. Lenka Tretiagová potvrdila, že do postavy malého bílého zoubku se skutečně v procesu tvorby zamotali. Jako prevenci nebo i lék na podobné nesnáze doporučila Irina Urychová nejen Tanečnímu studiu Light, ale obecně všem režisérům dětského divadla dát autorům Macourkova nebo Šrutova formátu větší důvěru.
Osmý John a Krvavé koleno – soubor ZŠ, ZUŠ a MŠ Kašperské Hory
Debata o Osmém Johnovi se nesla v duchu pojmenovávání jistot, které dětem pomáhají nebo by mohly pomoci udržet tvar i sdělení inscenace.
Nespornou kvalitou souboru podle Hany Cisovské byla energie a chuť hrát, byť se obojí trochu schovávalo pod večerní únavu. Roman Černík ocenil velkou bezprostřednost členů souboru a upozornil na to, jak je obtížné děti zjevně velmi rozdílného věku, typu a zkušeností uvést do společného rytmu. Všichni lektoři se poté shodli, že důležitou otázkou pro soubor a jeho vedoucí je, kam energii a bezprostřednost dětí napřít, kde jim pro její plné projevení poskytnout jistou oporu.
Jednu z možností už Hana Stonová Prančlová v této inscenaci našla: scénické objekty. Hra s nimi přináší dětem očividně radost i příležitost hrát naplno. Mezi takové chvíle patřilo Johnovo kopání do lžic a hra s žábami a ptáky, i když u posledních dvou jmenovaných materiál dětem nedovolil položit se do situace s vervou sobě vlastní, aniž by hrozilo poškození kartonových žabek. Padl i návrh tyto scénografické prvky v každém představení v zájmu podpoření herecké akce zničit. To by s sebou však neslo nové významy, jež by bylo třeba prozkoumat z hlediska dramaturgie.
Z řad diskutujících zazněla alternativa hledat s dětmi oporu v práci s prostorem či rytmem. Herecky by pak zejména dětem ztvárňujícím rodiče prospěla práce s nadsázkou. Nakonec většina lektorů souhlasila, že jak z hlediska dětských herců, tak pro úplnější divácký zážitek, je třeba hledat onu jistotu již ve stavbě inscenace.
Irina Ulrychová zmínila, že soubor by měl začít s motivací postav. Pro diváka totiž nebylo zřetelné, proč je Osmý John maminčin mazánek (pokud by byl benjamínkem, brali bychom titul mazánka jako automatický, ale protože si soubor z pochopitelných důvodů přidal do příběhu oproti předloze dva sourozence, zůstává pro nás maminčina volba mazánka záhadou). Zrovna tak lektoři i diváci zápasili s klíčovou motivací Osmého Johna k opakovanému zákeřnému škodění, ta podle nich nabízí cenný, leč zatím nevyužitý prostor pro hru i sdělení významu. Celkově by právě takové tematicky nosné situace (Johnovo zlodušské chování, maminčino utření mastného fleku…) měly v inscenaci dostat větší prostor a měly by se nechat doznít.
Lektoři si také kladli otázku, zda má úvodní rozpočítávání a volba toho, kdo bude Osmým Johnem, v inscenaci nějakou funkci, z pohledu diváka se totiž jevilo nadbytečné. Vedoucí souboru vysvětlila, že tato hra spíše dětem pomáhá nabudit energii.
Natálčin andulák – soubor HOP-HOP, ZUŠ Ostrov
Dvě třetiny práce na divadelní adaptaci novelky Ivony Březinové Natálčin andulák souboru HOP-HOP z Ostrova udělal mladičký soubor ještě před prvním uzavřením škol, tehdy také nastartoval pohybově-rytmický jazyk inscenace. Zbývající třetina vznikla až v posledních týdnech a její součástí jsou ve scénáři nezanesené improvizační scény. Generální karanténa a fakt, že i během ní děti rostou jako z vody (zvláště některé), stojí také za možná obtížně pochopitelným obsazením role Natálky, která do Dětské scény 2021 přerostla takřka všechny své divadelní maminky a tatínky. I zkušenost dětí s mobily, ústředním motivem inscenace, prošla zásadní změnou. Zatímco v začátku inscenačního procesu děti ze souboru ještě mobilní telefony neměly a toužily po nich, nyní už je jejich přání několik měsíců splněno.
Inscenace nicméně dokazuje, jak moc se dá v dětském divadle udělat s jednoduchou předlohou i jednoduchým sdělením („Rodiče, netelefonujte, bavte se s dětmi!“). Dovednostní vybavenost dětí, jejich jisté bytí na jevišti, schopnost navazování, to vše v rytmicky a pohybově působivých scénách se zmnoženými postavami rodičů jsou nesporné kvality inscenace Natálčin andulák. Otázkou zůstává, zda tak velkorysý rozměr souzní s jednoduchým nekonfliktním sdělením vycházejícím z nekomplikované předlohy.
Už literární předloha, která dětem přirostla k srdci, přestože je vedoucí Irena Konývková seznámila i s literárně kvalitnějšími knihami na toto téma, totiž neřeší tematicky zásadní proměny vztahů (Natálka a andulák, Natálka a rodiče). Vztah Natálky k ptáčkovi je tak divákovi sice oznámen, ale na jevišti přímo nevznikne.
Luděk Richter pojmenoval jeden ze zásadních důvodů, proč tomu tak je. Papoušek má podle něj být protiváhou k povrchním „telefonickým“ vztahům maminky a tatínka. Toho však nelze dosáhnout hrou s neživou věcí, s loutkou, s níž se zachází obdobně jako s plyšovým psem, který byl jako nedostatečná náhrada vztahu odvržen už na samém začátku. Hana Cisovská dodala, že k vybudování vztahu by bylo třeba, aby si Natálka a andulák spolu také „povídali“.
Irina Ulrychová nakonec zdůraznila rozdílnost kvality předloh, z níž plyne i rozdílné zacházení s nimi v inscenační procesu. Zatímco spisovatelům Macourkovy a Šrutovy úrovně je radno popřát důvěry, u textů typu Natálčina anduláka je naopak záhodno, aby vedoucí souboru jako dramaturg doplnil logické i psychologické mezery.
Klára Fidlerová