aneb z debaty s lektorským sborem o představeních 2. bloku celostátní přehlídky dětského divadla
Debata o inscenacích byla, co do počtu přítomných, skromná. Ale to rozhodně nebránilo tomu, debatovat o viděném, tedy dvou inscenacích (DĚTI a Kryšpín) odborně a do hloubky. Přítomen byl lektorský sbor, nebo-li porota pro dětské divadlo (Hana Cisovská, Anička Hrnečková, Irina Ulrychová, Roman Černík), tajemník poroty Jakub Hulák, vedoucí souboru Vrtule z Domažlic Dana Žáková, Jaroslav Provazník, lektor recitační části přehlídky, Petra Bublíková, rodičovský doprovod recitátorky a učitelka na ZUŠ v Hlučíně, Lenka Tretiagová, vedoucí Tanečního studia Light při ZUŠ Popelka z Prahy 5 a já, Hana Volkmerová, za redakci Deníku DS.
DĚTI – soubor Vrtule, ZUŠ Jindřicha Jindřicha, Domažlice
Debatu o inscenaci DĚTI otevřela Irina Ulrichová: „Téma holokaustu, nenávisti proti Židům, bylo zpracované na Dětské scéně již mnohokrát, ale tentokrát jinak, nově. Šla jsem s tím představením. Doznívalo to ve mně, dopracovávalo, ještě po skončení představení. Nebyla jsem schopná hned o něm mluvit.“
Roman Černík viděl tuto inscenaci v Klatovech na krajské přehlídce, těsně před tím, než byla vyhlášená karanténa a nebylo možné se setkávat osobně, a konstatoval: „Podle mě dětským hercům, kteří nesou celé to představení, rok karantény vlastně prospěl. Jsou starší, jistější, dospělejší a pro mě věrohodnější. Přijímám to od nich.“
Hovořilo se o tom, že inscenace je vystavěná v dobrém slova smyslu klipovitě. Obrazy čisté, věcné a přesné. Nesentimentalizuje se a tato zvolená forma je jasná a čistá a dětští herci jsou v ní přesní. Zpráva směrem k divákovi, myšleno téma, je pak zřetelná. Přiznané přestavby také svým způsobem drží inscenaci pohromadě. A posilují týmovost práce dětských interpretů. Jedním slovem, je to vycizelované.
Pokud se zaměříme na hudební složku inscenace, tak podkresová hudba, hudební žánr klezmer, velice posiluje celý zážitek z představení. Vytváří a podporuje divákovy emoce.
Pokud bychom se měli podívat na problémové momenty inscenace, aby „dokonalé bylo ještě dokonalejší“, tak stejný postřeh měli všichni lektoři a týkal se kostýmování. „Nebylo zcela jasné, kdo je kdo. Převlékají se, když vstupují do jiné postavy, ale málo. Nebo je to, pro diváka, nevýrazná kostýmová změna. Nefungují zcela zkratky v kostýmování. Zvláště pak ve scéně, kdy děti nosí bílé oblečení do kufrů před odjezdem vlaku do Anglie. Divák se neorientuje, kdo jsou. Viděli jsme se před tím ve scéně ve škole, hráli německé děti, a pak jsou dětmi židovskými, zachráněnými“, reflektovali všichni porotci ve shodě.
Pak porota hodně mluvila o konci inscenace. Děti přicházejí v civilu, chtějí být za sebe, ale stále jsou na jevišti a je to pořád kostým. Čili by měly vážit, co si na závěrečnou scénu oblečnou. Asi není úplně vhodná síťovaná průhledná halenka, zaznělo. Někteří viděli problém v závěrečném apelu na diváka. Pro někoho byl příliš silný. Zde se porota rozcházela. Hanka Cisovská ho tam vůbec nepotřebovala, pro Irinu Ulrichovou by na závěr stačila jediná věta vztahující se k dnešku a že v tom žijeme stále. A Roman Černík si váží toho propojení příběhu o siru N. Wintonovi se současností. „Je to pro mě důležitý konec a připomínka, že v tom stále žijeme. Je to odvážné, ale nemá to divadelní tvář. A v tom to, podle mě, zrazuje.“
Dále se hovořilo o neverbálním pohybovém jednání. Stále je ještě v inscenaci prostor jej dopracovat ve smyslu nepopisnosti. Také proto, že nedořečenost měla význam a byla pro diváka příjemná. Mohl si situace sám v sobě dohrát, domyslet, dotvořit. Jako příklad může sloužit hraní s novinami. Nejsou potřeba. Vytváří nelogičnost. Dívka z Československa neumí při příjezdu do Anglie anglicky, ale záhy si přečte smutnou zprávu, že poslední vlak nepřijel, v anglických novinách. S největší pravděpodobností jsou psány anglicky.
Hanka Cisovská ještě upozornila, že pro ni byla situace s židovskými hvězdami hodně jevištně sevřená. „Ty hvězdy nebyly zřejmé. Nebyly zkrátka vidět. A nepracovalo se s nimi přesně jako se znakem v některých dalších situacích, například při balení kufru a na vlakovém nádraží. Tam hvězdu židovská dívka na sobě již nemá. Má jen cedulku. A to diváka mate.“
Irina dodala: „Mně tam ještě chyběla jedna situace, jeden stupeň toho, proč se matky dvou židovských dívek rozhodly, že své dcery pošlou do Anglie. Situace, že už v tom jejich děti nemohou žít. Že ta situace je pro ně neúnosná a musí ji tedy nějak řešit.“
Náznak v inscenaci funguje, pokud divák všechno ví. Zná ten základní příběh Wintonových dětí. Ale ví to všichni? Dětský divák? Hodně to počítá s naší znalostí a zkušeností diváka. Ale rozhodně to má cenu hrát pro děti a pro vrstevníky. Může to být pro ně zajímavé.
Vedoucí soubor Dana Žáková na závěr sdělila, že je záměrem souboru hrát tuto inscenaci pro mladší děti a vrstevníky interpretů. Pro školy. Děti do páté třídy se doptávají, když fakta tohoto příběhu neznají, ty starší už vědí. To potvrdila i vedoucí souboru Light Lenka Tretiagová, jejíž děti se záhy po představení doptávaly na to, co jim nebylo jasné.
„Moc děkujeme za představení. Moc si toho vážíme, že jste přijeli“, řekli na závěr unisono všichni lektoři.
Kryšpín – soubor Děti v Kaši, ZUŠ F. L. Gassmanna, Most
Debatu nad inscenací Kryšpín rozběhl Roman Černík: „Pracuje se sekvenčním způsobem a je zde velká role chóru, skupiny, která nabízí možnosti, jak obstarat jiné postavy inscenace. Chór zastupuje spoustu situací. Podstatné jsou také předěly zvukovým plánem. Bylo zřejmé, že téma o člověku, který se hledá a vyrovnává se se sebou a světem kolem je adekvátní věku interpretů, mladších pubescentů. K představení jsme měli hodně otázek. Mluvili jsme o tom, že inscenační princip montáže může přinášet komplikace s určením místa, kde se co děje a také s časem, kdy se to děje.“
Anička Hrnečková doplnila: „Nebylo jasné, jestli mi ukazují něco, co bylo těsně před útěkem, nebo jindy? A kde se to ocitáme? V jaké prostředí?“ Například setkání s vietnamskou dívkou. To byla jen Kryšpínova vzpomínka. Ale nebylo to jasné.
Hovořilo se o tom, že někteří interpreti vystupují z chóru a vstupují do postav. A zde se objevovala u diváků nejistota, co to je za postavy. Například u postavy policistky. Většina si myslela, že jde o vychovatelku. „Některé informace jsem ocenila, že nevím a některé bych chtěla vědět“, dodala Hana Cisovská. Zaznělo také, že inscenace měla na Dětské scéně premiéru. Byla vybrána na základě videozáznamu. A na něm byla ještě nedopracovaná. Na Dětské scéně jsme viděli už přesnější a přehlednější inscenační tvar, a to hráli poprvé před diváky.
„A kdyby byly jasné postavy, tak by se to celé zpřesnilo“, dodal Roman Černík.
„Inscenace nabízí prostor k zamyšlení, jak se skupinou na jevišti. Jak všechny děti zapojit, aby to neslo význam“, dodala Irina Ulrychová.
„Bylo to jejich téma, a to se mi moc líbilo a vnímala jsem to z nich“, zapojila se do debaty Petra Bublíková.
A na závěr lektoři shrnuli:
- v inscenaci jsou naznačené možnosti chóru, je prostor je dopracovat;
- čelní herectví, tedy když spolu komunikují, tak se na sebe nedívají, ale říkají to do diváků, s sebou nese přednašečský apel. Skýtá to otázky, jak by se s tím dalo ještě pracovat dál. Když se na sebe podívají, tak to mnohde nenese význam a mělo by nést;
- je prostor rozvinout a dopracovat téma šustění.
Ale obecně platí, že bylo skvělé, že tady byli.
Závěrem
Na úplná závěr debaty si porotci položili otázku: V čem to bylo letos jiné? Každou inscenaci jsme viděli jenom jednou a nebyl ten luxus vidět ji dvakrát. A představení bylo málo, a proto se neslila do sebe.
Zajímavé je, že dvě z pěti inscenací byly podle knižní předlohy Ivony Březnové. Tak by možná stálo za to zpracovat fenomén – Ivona Březinová.
HAG