Souboru Vrtule z Domažlic se také podařilo v nelehké pandemické situaci vytvořit plnohodnotnou inscenaci s názvem DĚTI. K tvorbě jej inspiroval školní dokument o siru Nicholasovi Wintonovi. Soubor nejprve improvizoval na příběhový námět zhlédnutého dokumentu, a poté vytvořil vlastní příběhy, které fixoval do inscenačního tvaru. Takzvané druhé oči jim poskytovaly vedoucí souboru Adéla Kavalírová a Dana Žáková. Stihli jsme souboru položit několik otázek ještě před jeho příjezdem do Svitav.
Pandemická situace vám dvakrát zasáhl do zkoušení a přerušila jej? Jak se vám dařilo opět se ke zkoušení vrátit a navázat? Co vám pomáhalo s motivací?
Divadlo jsme sehráli poprvé na okresní přehlídce, kde jsme sice postoupili, ale nebylo kam, protože ten den zavřeli všechny školy a my už neměli vůbec příležitost se scházet a nacvičovat. V září někteří odešli na školy a my zahráli divadlo s obměnou v říjnu po druhé a zase se vše zavřelo... On-line výuka byla o něčem jiném a vlastně na divadlo byla jedna nebo dvě jakoby čtené zkoušky. Pak jsme představení hráli jen jednou na generálce před letošní krajskou přehlídkou. Byli jsme z toho trochu nervózní, ale naší motivací bylo si to užít a po dlouhé době se zase projít po jevišti.
Soubor se v průběhu zkoušení proměnil. Jak jste se vyrovnávali s tím to faktem?
Lidé, co s námi začali hrát později se přizpůsobili a zapadli naprosto skvěle a představení to vůbec neublížilo, naopak to přineslo zase něco nového a svěžího.
Setkávali jste se nějak po dobu karantény?
V době karantény jsme měli on-line hodiny spíše improvizačně-distanční, když už jsme se setkávali mimo dramaťák, tak spíš abychom si navzájem popovídali.
Začínali jste zkoušet improvizačním způsobem na základě školního dokumentu o siru Nicholasovi Wintonovi. Čím vás tento dokument oslovil?
Naprosto mě dojalo, když paní učitelka na dějepis začala mluvit o panu Wintonovi a rozplakala se u toho. Chtěla jsem to přenést i do dramaťáku, tak jsme si nakonec řekli, že je škoda, že o téhle události neví vice lidí. Čím více jsme poté hledali, tím víc nám přišel příběh Wintona inspirativní. A hlavně jsme si chtěli vyzkoušet napsat a zahrát vlastní divadlo.
Podle jakého klíče jste vybírali výsledky vaší improvizační práce do výsledného inscenačního tvaru? Jak vaše inscenace vznikala?
My jsme na začátku měli určitou představu, jak chceme inscenaci pojmout. Rozvrhli jsme si scény spíše nahrubo a následně improvizovali, rozehrávali situace a zkoušeli, která verze se do našeho představení hodí. Připisovali situace a mazali. Všichni jsme měli docela podobnou představu o tom, jak bude inscenace vypadat. Ale i tak je zajímavé, že naše divadlo vypadá ve výsledku úplně jinak, než na začátku.
Jaké téma je pro vás ve vaší inscenaci to nejdůležitější?
Pravděpodobně předat to, že to, co se dělo za války, se může stát i dnes. Na světě je spousta dětí, co nemají domov a rodinu. Je smutné jen tak nečinně přihlížet. A taky je v ní téma o odvaze matek obou dívek. A příběh N. Wintona, který pro děti tohle všechno dělal.
Co byste si přáli, aby se Vám při hraní před diváky ve Svitavách podařilo?
Možná předat divákovi trochu atmosféru našeho příběhu. Myslím, že nemluvím jen za sebe, ale snad za všechny, když řeknu, že si to chceme hlavně co nejvíc užít. Spousta lidí bude z dramaťáku odcházet kvůli škole. Národní přehlídka je skvělý způsob, jak se rozloučit nejen s nimi, ale i s tímhle představením.
Na co se na Dětské scéně ve Svitavách nejvíc těšíte?
Na poznávání nových lidí, nabírání inspirace, dobře strávený čas s kamarády, hraní na velkém prostoru… je toho spousta. Rozhodně se těšíme, že budeme všichni spolu dělat něco, co nás baví.
Děkujeme za rozhovor
HAG
Comments