Před pár hodinami jste získala Cenu Ministerstva kultury. Jak se s těmi pomyslnými vavříny cítíte?
Trochu rozpačitě, protože si říkám, jestli už jsem tak stará, že mám dostat cenu, jestli si to už zasloužím. A taky, jak jsem při udílení říkala, najednou jsem před sebou viděla osobnosti dětského divadla, které mě ovlivnily. A já nevím, jestli dostaly nějakou cenu. Pokud ne, smím ji mít já?
Koho jste před sebou viděla?
Teď se bojím, abych na někoho nezapomněla. Ale díky své učitelce Soně Pavelkové jsem měla to štěstí, že jsem se už v počátcích dostala k lektorům, kteří amatéry normálně ani neškolili. Byli tehdy omezeni totalitním režimem, takže možná pak byli rádi, že mohli nějaký seminář pro nás udělat. Olga Velková z Výzkumného ústavu pedagogického je pro LŠU zvala, takže já jsem byla na herectví třeba u pana Brzobohatého, na pohyb u pana Martince, měli jsme režiséra Pistoria, zažila jsem semináře s Ivanem Vyskočilem, dramaturgii se Zdenou Joskovou a v dramaturgickém směřování mně hodně pomohl Luděk Richter.
Byly mezi těmi, kdo vás formovali, i děti?
Určitě. Já vždycky, když se loučím se svými žáky, kteří ke mně chodili 13 let, tak jim děkuju, že mě pustili do svého života a že mě ovlivnili. Beru to tak, že se ovlivňujeme vzájemně, protože pořád přicházejí s nápady, s věcmi, které ani neznám, například s hudbou. Po každé inscenaci, když se někdo ptá, kdo to vymyslel, tak upřímně já někdy ani nevím, je to vzájemná interakce – jeden něco řekne a druhý to rozvine.
A určitě mě formovalo i dětské divadlo, to, které člověk vidí, které ho zasáhne a řekne si: tímhle směrem se chci vydat.
Existuje něco jako rukopis Ireny Konývkové?
Myslím si, že oproti jiným vedoucím hodně pracuju se světly, a pak taky s pohybem. Donedávna pro mě bylo taky typické, že jsem měla skupinu malých kluků, teď mám jen dva, a to je pro mě neobvyklé.
Přemýšlím, z čeho berete po čtyřiceti letech v jednom souboru energii, co vás na té práci pořád těší, když ji děláte tak dobře a dlouho?
Ty děti a děti spojené s tvořivostí. On to byl můj koníček. Když jsem začínala u Soni Pavelkové, divila jsem se, že mě za něj ještě někdo platí. Na ZUŠ je skvělé, že člověk pracuje s dětmi při tvůrčí činnosti, a ještě si ji určuje sám. Zatíženost sama sebe si dělám já: jestli chci pracovat na přednesu či dramatickém výstupu, udělám drobničku, nebo velkou inscenaci. Nikdo vám nepřikazuje, nebo aspoň já jsem si nikdy nenechala přikazovat, i když jsem nebyla ředitelkou. Takže mě nabíjí ta svoboda, kterou mám navzdory své obrovské vytíženosti.
Co byste dělala, kdybyste nebyla učitelkou dramaťáku?
Já nevím, co bych dělala. Můj muž si mě bral s tím, že jsem mu říkala: bereš si mě a dramaťák? Soňa mě strčila do třídy, když mi bylo sedmnáct, a mě to chytlo.
Jak jste se vůbec dostala k dramaťáku?
Až v sedmé třídě. (Tehdy se na dramaťák chodilo až od šesté.) Zkoušeli jsme ve škole pohádku Zlatovlásku na akademii, já měla tehdy takové mikádo, a tak jsem hrála prince a zpívala jsem Jako je koráb připoután k molu… asi to muselo být příšerný, ale při těch zkouškách jsme se opravdu hodně nasmáli. A jedna holčina tam říkala: „Takhle my se nasmějem v dramaťáku“. A tak jsme s kamarádem přišli do dramaťáku, a když se nás ptali, proč tam jdeme, řekli jsme, že se jdeme smát. Já jsem teda měla ze začátku pana Pavelku a s ním jsme se skutečně prosmáli pubertou. Pak jsem šla na střední ekonomku. Věděla jsem, že to není můj obor, ale teď se mi to hodí.
Jakým způsobem Vás Soňa Pavelková hodila do třídy?
Ona si vždycky vybírala starší žáky, aby jí pomáhali, a já to dělám taky, když vidím, že někdo by tím směrem mohl jít. Po dvou letech jsem věděla, že to chci dělat. Zjišťovala jsem, co musím mít jako učitel dramaťáku vystudováno. Uznávalo se DAMU – herectví anebo pedagogická škola – čeština a cokoli. Na DAMU jsem se nedostala, asi právem. Ale já jsem vlastně u těch přijímaček říkala, že chci být učitel dramaťáku, což asi nebylo úplně chytrý. Pak jsem studovala češtinu a po roce Pavelkovi odcházeli do Prahy, takže mi Soňa nabídla, jestli chci vzít dramaťák po ní, takže mi studium kvůli tomu předělali na dálkové.
Máte spoustu zážitků z mezinárodních festivalů, což u nás taky nemá moc lidí. Kdyby si české divadlo mohlo vzít něco, co jste viděla u zahraničních souborů, co by to bylo?
Hodně jsem se inspirovala od dánského souboru, kde jsem viděla, jak středoškoláci hráli s plným nasazením Vojcka a já jsem z toho byla překvapená. Tady byla dramatická výchova, která reagovala na to, že předtím bylo dětské divadlo nápodobou dospělého, takže se logicky „odfousovávaly“ děti a dávaly se pryč dřevěné kulisy, které vůbec neprobouzely fantazii, ale řekla bych, že se dětské soubory bály emocí, jako kdyby herectví bylo trošku zlý slovo. My se bojíme, že děti budou falešný, že jim to nebudeme věřit. A u toho Vojcka jsem najednou viděla, že tam vede nějaká cesta k tomu, abych měla z mládežnického divadla silný emocionální zážitek. Zjistila, že to jde přes pohyb, přes fyzično, přes obrazy. V zahraničí se mi taky moc líbí, že je tam velká úcta k práci každého. Tady zažíváme rozbory všeho druhu Člověk se s tím musí naučit hodně pracovat a záleží na tom, jestli vám to řekne s úctou, nebo jestli přijde s tím, že vám to teď nandá. A to jsem byla překvapená, že v zahraničí se to nikdy neděje.
Je pravda, že na některých festivalech byl druhý extrém, že se báli říct kritiku a jen chválili a byli překvapení, že se bavíme o nových věcech otevřeně. Kdyby se jen chválilo a neupozorňovalo na problémy, tak vás to nikam neposune. Ale když vám někdo přezíravě řekne, že tam není „ta dramaturgie“, tak vám to taky nepomůže. Pomůže vám, když se s vámi nad tím zamyslí. Ale protože sama porotuju, vím, že je to těžký najít tu správnou míru, jak to říct tomu, kdo sedí před vámi, tak, abyste se ho nedotkli, a přitom mu dokázali poradit.
Prý si z přehlídek pravidelně vozíte nejrůznější „suvenýry“.
No jasně, to musí bejt! To nemůže být jen o tom divadle, o tom stresu.
Co už jste si přivezla?
Ze Švýcarska jsou to zásadně škrabky na brambory, z Litvy takový čokoládový bonbóny, vevnitř měkounký, z Tyrolska meruňkovice, z jižního Tyrolska pršut, z Ruska mám zlatou vodku. V Anglii si vždycky ráda koupím něco na sebe, a to pak taky na Wolkrově Prostějově, tam je levný a zajímavý oblečení a zvláštní butiky. V Ústí nad Orlicí to byly knihy (to je mi líto, že se tam už nejezdí) a z Indie jsem si přivezla dlouhé šaty s velkými ozdobami. Když jsem je přivezla domů, říkala jsem si, že v tomhle tady nemůžu chodit, a tak mám krásné domácí šaty.
Tváří v tvář dnešnímu ocenění, kdybyste jako zlatá rybka mohla českému dětskému divadlu splnit tři přání, tři věci, které by potřebovalo, co by to bylo?
Já bych myslela na vedoucí souborů, protože sice doba pokročila a mnoho ředitelů změnilo pohled na LDO na ZUŠ, ale ne na všech školách mají učitelé vhodné podmínky. Zkoušejí v koncertním sálu vedle klavíru, se kterým nesmějí hnout, nemají žádné zázemí, když chtějí něco koupit, tak na ně koukají jako co to je za nesmysl. Pamatuju si na ty otázky, když jsem chtěla koupit světlo nebo jen stříbrný sprej na nastříkání cviček. Přála bych si, aby ti, co s dětmi pracují, měli prostor, nemusí to být kdovíjak velké divadlo… A to by se od zahraničí náš stát, naše vláda mohly hodně učit. Stát, vláda. Soubory, se kterými jsem se potkávala, měly třeba za korunu pronajaté divadlo, nebo zadarmo, nebo dostávají projektové peníze, za to, že udělají inscenaci s dětmi z ulice.
Co vy si myslíte, že se vám povedlo, co vás osobně hřeje?
Asi zůstanu u ZUŠ… povedlo se mi vzkřísit vzdělávání učitelů LDO. Po vzoru paní Velkové jsem začala dělat setkávání dramatických oborů ZUŠ a chytli se toho i ostatní obory, takže teď běží mnoho celostátních setkání se vzdělávacími semináři. Tak to je mé dítě a mám z toho radost. Taky mě těší, že v ústřední umělecké radě muzikanti začali naslouchat tomu, jak my dramaťáci učíme a že v mnohém si už uvědomují, jak jsme v dramatickém oboru v mnoha směrech dál, ve vnímání dítěte, v jeho rozvoji, že to není dril, jak to u muzikantů často bývá. A pak mám radost z některých inscenací, které jsme vytvořili, a z dětí, které ode mě odešly. Vždycky říkám, že není důležité, jestli jsou herci, ale že jsou to krásní lidé.
Klára Fidlerová
Kommentare