Plzeňský kraj
Tartas naživo, Dobřany, 28.–30. 5. 2021
Regionální festival dětských divadelních, recitačních a loutkářských kolektivů Tartas 2021 v západočeských Dobřanech byl prvním živým divadelním festivalem, který jsem od jara 2020 navštívila. Pedagogové a jejich žáci zažili bezmála rok a půl dlouhé období, kdy se mohli setkávat a ohledávat divadlo jen on-line. Přesto jsme v posledním květnovém víkendu zhlédli devět živých divadelních inscenací či skic. A dva audiovizuální artefakty.
Organizátoři festivalu se rozhodli, že přizpůsobí podmínky nastalé situaci a otevřeli prostor i rozpracovaným inscenacím a dílům na pomezí filmu a divadla.
Nedostatky jednotlivých inscenací často tkvěly v tom, že se divadelní soubory vracely k inscenacím vzniklým před rokem a půl, jimž častokrát jejich aktéři odrostli fyzicky i mentálně. Případně neměli dostatek času inscenace prověřit fyzickou přítomností a souhrou na reálném jevišti.
Divné děti
Čtyři inscenace se zabývaly tématem divnosti, jinakosti, outsiderství. Jednalo se o tři volné adaptace literární předlohy a jednu autorskou inscenaci.
Soubor Šílenství na dlani (DDM Planá) v inscenaci Já trpím – ty trpíš zkoumal problematiku obsedantně kompulzivní poruchy. Zvolil si ne zcela zřetelný klíč. Situace, v jakých se hlavní hrdinka trpící touto poruchou ocitá doma či ve škole, vidíme její optikou. Inscenace tak představuje svět, ve kterém se všichni do jednoho chovají netolerantně, hrubě až obludně. V diskusi jsme si kladli otázku, zda je možné vyprávět příběh z úhlu pohledu hlavní hrdinky a zároveň dostát tématu vetknutému do názvu - že v životě s poruchou trpí zúčastněné všechny strany a najít k sobě cestu je náročný úkol. Scénář k inscenaci se vyznačuje přílišnou úctou a ostychem k závažnému tématu, takže zůstal někde na půli cesty mezi didaktickým materiálem a divadelním textem.
Soubor Páteční třída přivezl skicu k inscenaci Klub divných dětí. Žáci soukromé ZUŠ Trnka v Plzni si poprvé vyzkoušeli společnou hru na jevišti v rozpracovaném kusu. Někdy jim nebylo rozumět, někdy nevěděli, co má být dál, a příběh knihy Petry Soukupové byl odvyprávěn mírně chaoticky. Tak či tak soubor nabídl originální klíč k adaptaci a k inscenování divnosti a outsiderství. Hrdiny knihy jsou čtyři divné děti. A každé z těchto dětí bylo na jevišti ztvárněno vícerem aktérů, kteří se střídali po mikrosituacích. Například hrdinku Katku, vášnivou čtenářku, která si připadá tlustá a hnusná, pojala jedna z aktérek jako tichou introvertní holku, jiná jako vzteklou protivu a další jako sebeironickou intošku, a to v rychlém sledu. Díky tomuto klíči bylo akcentováno téma, že každý může být divný, a že divnost má nekonečně mnoho podob, takže nakonec jsme divní všichni nebo nikdo.
Soubor Ajtakrajta (ZUŠ J. Kličky Klatovy) uvedl adaptaci přes dvacet let starého románu Ivy Procházkové Soví zpěv, který se odehrává v Brémách roku 2046. Dystopický obraz světa se od prvního vydání románu stal realitou. Tvůrci se tedy nemuseli zabývat vysvětlováním a zobrazováním moderních technologií, umělé inteligence a sociálních sítí. Mohli se plně soustředit na příběh dvou outsiderů, kteří se v odosobněném světě citově ztrácí a topí. Zrazoval je samotný jazyk románu, ušlechtilá slova na hraně patosu, která v ústech současných teenagerů zní příliš nepravděpodobně. Tvůrci chtěli sledovat téma nenahraditelnosti osobní komunikace a spontánního citu. Zaniklo však v mnohomluvné dramatizaci a v nejasném řešení prostoru.
Soubor Camels (ZUŠ J. Kličky Klatovy) připravil volnou adaptaci jedné ze série knih Petra Stančíka o jezevci Chrujdovi a jeho přátelích – Jezevec Chrujda staví urychlovač. Inscenace vznikla na základě diskuse a tvorby na téma jinakosti, přijetí nebo odmítnutí odlišného člena společnosti. Drobná moralita ze světa lesních zvířat vypráví příběh o hlemýždi, který všechny otravuje svou pomalostí. Shodou okolností se dostane do urychlovače částic, který jej nesnesitelně zrychlí. Nakonec se vše dá do pořádku a zvířata hlemýždě přijmou takového, jakým přirozeně je. Soubor posunul příběh Petra Stančíka do méně optimistické roviny. Zvířata si sice oddechla, že hlemýžď je stejný jako býval, ale trpělivost s ním i nadále nemají. Tato pointa nám přinesla ne příliš potěšující zprávu, že společnost dovede jinakost trpět, ale nikoli plně přijmout, a to se nám divákům zdálo jako nepřijatelné poselství.
Exil
Dvě inscenace přehlídky vycházely z historických událostí a zabývaly se tématem emigrace.
Soubor Kosáci (KOS – občanský spolek, Planá) experimentoval během online výuky s formou rozhlasové hry a do Dobřan přivezl rozpracované dílo Útěk za snem. Jednalo se o scénické čtení kolektivní autorské rozhlasové hry, která vyprávěla životní příběh plzeňského výtvarníka Ivana Staňka, který v osmdesátých letech emigroval z Československa. Přestože hra trpěla řadou řemeslných chyb (práce s dobovým jazykem, dramatickou situací, odlišením jednajících osob), dokázala obecenstvo udržet v napětí a přes vážnost problematiky nalézt v příběhu i humor a zcizení. Diskuse se vedla o specifikách rozhlasové dramatiky, o nebezpečí adaptace dokumentárního materiálu, která může sklouznout k didaktičnosti a nešikovnému vysvětlování dějinných okolností. Soubor je zatím na cestě mezi naučnou hrou a skutečným rozhlasovým dramatem, ale v klíčových momentech dokázal skrze slovo a zvuk navodit působivou atmosféru.
Soubor Vrtule (ZUŠ J. Jindřicha Domažlice) přivezl inscenaci DĚTI, která skrze příběh dvou židovských dívek prchajících z protektorátu do Británie díky pomoci humanitární organizace upozorňuje na nikdy nekončící pohyb uprchlíků z válkou či diktaturou stižených zemí a nikdy nekončící nepochopitelnou diskusi o tom, zda se má dětem na útěku pomáhat či ne. Protektorátní příběh inscenuje soubor úspornými prostředky, s minimem slov, téměř komiksovým způsobem a vyhýbá se tak sentimentu. Na závěr herci převléknou stylizované kostýmy za civil a postaví do kontrastu příběh dětí zachráněných Nicholasem Wintonem a příběh odmítaných dětských uprchlíků ze Sýrie. Diskuse se vedla o tenké hraně mezi poselstvím a agitkou.
Obávané žánry
Dva soubory se pustily do zkoumání dvou obávaných žánrů: detektivky a komedie. Žánrů, které jsou často noční můrou i pro zkušené profesionální tvůrce.
Soubor TGH (ZUŠ J. Kličky Klatovy) inscenoval příběh volně inspirovaný mysteriózním románem Kateřiny Šardické Zmizení Sáry Lindertové. V diskusi se hovořilo o detektivním žánru a o tom, že krása detektivek netkví v odhalení způsobu a důvodu vraždy, ale v zobrazování společnosti, její morálky, jejích kostlivců, postojů jednotlivých zúčastněných ke zločinu. Tak daleko se soubor zatím nedostal. Jejich hororově detektivní příběh o dvojčatech a pomstychtivé starší sestře se scénáristicky podobal epizodě z Černé sanitky a hereckými prostředky psychologickému realismu. Černé sanitce by svědčila větší stylizace a morbidnější estetika. Psychologický realismus by zase potřeboval být podepřen vrstevnatějším scénářem.
Soubor Kosáci (KOS – občanský spolek, Planá) se pustil do žánru komedie. Jako inspirace pro inscenaci Sweet pepper tvůrcům posloužila němá groteska a film Někdo to rád horké.
Mladí herci pochopitelně nemohli dosáhnout dokonalosti grotesky na úrovni Bustra Keatona nebo klaunských exhibicí protagonistů filmu Někdo to rád horké Jacka Lemmona a Tonyho Kurtise. Inscenace pak nezáměrně působila jako pubertální hra na dospělé za starých časů.
Těžko jsem při pohledu na neuměle předvedený legendární košilatý travesty příběh hledala důvod, proč by se jím měli a chtěli tihle kluci a holky zabývat.
On-line
Přehlídky se mohla účastnit také díla, která vznikla ve ztížených podmínkách distanční výuky a nejsou tedy živými divadelními díly.
Soubor Prasátko v županu (ZUŠ Stříbro) přivezl audiovizuální mystifikační dokument Divoc – 21. Dokument se skládal ze série reportáží na téma epidemie nového viru, který napadá zejména děti a náctileté, přenáší se pohledem a způsobuje nekontrolovatelné divočení. Souboru se podařilo skrze satiru na naše české diskusní pořady a zpravodajství, na youtubery a influencery zachytit absurdní rysy současné krize, ale zejména artikulovat vlastní téma puberty, potřeby zdivočet a nemožnost svou divokost mírnit vlastní vůlí.
Soubor Osamělá smečka (ZUŠ Kašperské Hory) přivezl videoartové dílo Online, spolu, sami. Každý člen souboru zpracoval pomocí videa báseň Mileny Lukešové v prostoru prázdné, dětmi i dospělými opuštěné školy v Kašperských Horách. Opuštěný kabinet Biologie, opuštěná klec šatny, tichá chodba s výhledem na Šumavu, to, čeho si ve školním spěchu nikdo ani nevšimne, bylo trvale zaznamenáno a povýšeno na instalaci, scénografii, umění skrze poezii.
Tak, a to je všechno… vlastně ne, málem bych zapomněla na Osmého Johna, který je jak z divokých vajec a nevejde se do žádné škatulky. Pohádku Osmý John a Krvavý koleno přivezl soubor Společenstvo kulatého stolu (ZUŠ Kašperské Hory). Hejno různě velkých a různě starých dětí odvyprávělo a zahrálo drsný americký příběh o nejzlobivějším z mnoha sourozenců, Osmém Johnovi, který nedá na hrozby svých rodičů, zlobí a škodí, až si pro něj přijde krvavý koleno a zbyde z něj mastnej flek. Děti se nám představily jako chór vypravěčů, následně se popraly a pohádaly o roli Osmého Johna a svižným, šibalským způsobem odehrály role rozrostlé rodinky, utrápené obce, i toho, kdo si vydobude hlavní roli, aby mohl škodit ostatním.
Na celostátní přehlídce ve Svitavách diváci přivítají soubor Společenstvo kulatého stolu s inscenací Osmý John a Krvavý koleno a Vrtuli s DĚTMI.
To je už opravdu všechno.
Marie Nováková