Pardubický kraj
Recitační přehlídka
Krajská knihovna v Pardubicích, 25. 5. 2021
Tak jako knihovna v Lounech se i Krajská knihovna v Pardubicích rozhodla po loňské přestávce uspořádat krajské kolo recitační přehlídky. Nově sídlí v historických prostorách v Přihrádku, s výhledem na pardubický renesanční zámek. Překrásná budova, jen škoda, že v ní není větší sálek, třeba pro pořádání recitačních přehlídek, které již po několik let pečlivě knihovna zajišťuje. Vždy musí těžce hledat vhodný prostor a platit drahé nájmy. S tímto však letos starosti paní Zuzana Nobilisová neměla, protože se letošní přehlídka konala on-line, ostatně, jak jinak.
Sešlo se 38 videí dětských recitací. Lektorský tým byl sestaven poměrně atypicky – krom mé osoby byla přizvána Jana Ozoráková, dramaturgyně a scénáristka dětských pořadů České televize (absolventka JAMU a bývalá učitelka LDO ZUŠ Slatiňany) a Martin Šantrůček, recitátor a pedagogický pracovník DDM Chrudim. Protože již nastalo jisté uvolnění, mohli se lektoři sejít v Příhrádku „naživo“. Setkání to bylo zajímavé, úhel pohledu na promítané dětské přednesy byl u každého jiný, ale shodli jsme se.
V první kategorii jsme posuzovali 9 přednesových videí a nejvíce zazářila Julie Sehnalová (Daniela Fischerová: Ukolébavka) z Dramatické školičky ze Svitav. Živý, sdělný přednes, dobře vystavěný, hravý. Další nejvyšší ocenění získala Sára Valentová (Michal Černík: O vlkovi a kůzlátkách). Ta dokázala předat humor, příběh, barvitě a přirozeně. Ale i další dvě děti prokázaly, že snaha a přístup jejich pedagogů přineslo ovoce v podobě upřímných recitací.
Druhou kategorii zastupovalo dětí 14. Svou vitalitou, chutí něco sdělit, energií nevídanou, ale ukočírovanou, přednášela na promítacím plátně Anna Petráková absurdně přeonačenou zdivočelou pohádku Roalda Dahla O Červené Karkulce. Zaujala natolik, že postoupila. Dále potěšil Vítek Pilař přednesem textu Radka Malého Proč má bobr placatý ocas, ale pro nedostatky ve výstavbě, pointování, ho postup na národní přehlídku minul. Celkově, až na výjimky, i ostatní děti působily v nahrávkách živě, radostně, i když se jim většinou nepodařilo text sdělit, předat příběh, svůj postoj a názor.
Ve třetí kategorii potvrdila Dramatická školička ze Svitav, že přednes učit, žít s ním a v něm, umí. Štěpánka Šimonová, která navštěvuje školičku krátce, a v covidové době, přednesla Silversteinovu básničku Monika, co chtěla poníka s nasazením, velice osobitě. Lektorský sbor se dlouho radil o možném postupu Natálie Tučkové (Jan Werich: Máta peprná), ale pro poněkud přehrávanou charakterizaci postav (Jana Ozoráková mluvila o karikatuře) udělil posléze diplom bez postupu. Vypravěčka však dokázala, že má smysl pro humor a ve Werichově povídce si ho našla kopu.
Čtvrtá kategorie obsahovala 5 videí. Zajímavých, všichni se představili i přes omezení jako dobří recitátoři, vypravěči. Ani jeden však nedosahoval plně národní úrovně (například určitě nadějného recitátora zradil filozoficky laděný text Roberta Fulghuma, nebo výbornou recitátorku její nejasný postoj k vypravěčce v Hrdém Budžesovi). Ale nakonec, po dlouhé debatě, se lektorský tým rozhodl nominovat Kamilu Sílovou (Michal Dahl: Strašidelné historky). Její přednes působil i přes mluvní a další nedostatky z obrazovky velmi upřímně, sdělně a pravdivě, proto jí byla dána šance. Nelze ovšem předpokládat, jak bude její přednes působit „naživo“, ale to asi u nikoho z natočených recitátorů.
Setkali jsme se on-line s recitátory a jejich pedagogy, proběhl i okleštěný rozborový seminář. Okleštěný proto, že leckde zradila technika, nešlo se připojit. Ale postupně se mi všichni v dalších dnech ozývali, měla jsem možnost se všemi účastníky pohovořit, z čehož jsem měla obrovskou radost.
Ema Zámečníková