Nahlédnutí do skupiny vedené lektory Eliškou Vobrubovou a Radkem Marušákem
Beseda s recitátory se moc hezky poslouchala nejen kvůli laskavé otevřenosti lektorů a soustředěné duchapřítomnosti dětí, nýbrž i proto, že z připomínek k individuálním vystoupením vyplynuly s báječnou lehkostí formulované zákonitosti uměleckého přednesu jako takového. Diskuze tak všem, dětem i jejich pedagogům a rodičům, vlila do žil pořádnou dávku povzbuzení do další práce.
S Ivankou Chernyavskou a textem Kouzelná obálka jsme se dotkli toho, že daný text je (jako většinu textů) možné vyprávět s důrazem na různá témata (jako příběh o tom, jak jsem si našla kamarádku, jako příběh o úžasné paní učitelce, nebo jako příběh o smutku a opuštěnosti, který si pro svou interpretaci recitátorka skutečně vybrala). Když si ale interpret jedno téma vybere, je vždycky dobré nezůstat po celý text v jedné emoci (v tomto případě v onom smutku) a dostat do přednesu i jiné pocity, jako se to Ivance podařilo v části, kdy hrdinka naštvaně odsekne paní učitelce. Lektoři ocenili, že Ivanka je dobrá vypravěčka a pracuje s textem jako celkem.
Markéta Kunášková si podle Radka Marušáka skvěle zvolila text (Sh. Silverstein: Toníček). Od samého začátku z ní totiž k divákům sálala stejná hravá energie, jaká ve vrchovaté míře patří k poetice Shela Silversteina. Hlavní úskalí básně pak spočívá v tom nenechat se unést jejím rytmem, což může rozbíjet významové celky přesahující verš. Markétě se to většinou poměrně dobře dařilo.
Výkon Kristýny Krúpové (Punčocháče) byl podle Radka Marušáka na 2. kategorii majstrštyk, a to zejména kvůli množství velmi obtížných, ale v Kristýnině podání velmi přesných střihů mezi tím, co se děje, co holčička v textu cítí, nad čím přemýšlí atd. Lektoři se u tohoto vystoupení zamýšleli i nad okolnostmi toho, kdy dětský recitátor zvolí adekvátní míru nadhledu a kdy už se třeba vlivem rozkuráženého publika může začít takzvaně předvádět. Radek proto upozornil na to, že ke Kristýnině přesné interpretaci, která jednoznačně zanechala v divácích silnou stopu, mohlo pomoci i jakési zklidnění (nebo až utlumení) publika po ročním kulturním prázdnu.
Amálka Kováčiková se ráda houpe a na její propojenosti s textem to bylo znát. Velmi dobře chápe, že Vítr Mileny Lukešové je o kamarádství, a to by na radu poroty měla ještě o něco více vyzdvihnout. Krásný lyrický text může v přednesu svádět k dalšímu „pokrásňování“, i když k tomu, aby jeho kvality vynikly, naopak lépe poslouží trocha „obyčejnosti“, zážitku podloženého přesnou představou… doporučovali lektoři. Eliška Vobrubová nakonec zdůraznila, že texty Mileny Lukešové jsou vždycky dobrým lovištěm.
O jedné z podivností, kterou může vyvést s uměleckým přednesem tréma, si besedující povídali s nejmilejším „Úplným cvokem“ Janem Bevilaquou. Na Honzu totiž před jeho vystoupením padla tíha zodpovědnosti, a tak se mu nepodařilo text nastartovat s patřičným nadhledem, jak by si byl přál. Radek Marušák potvrdil, jak se často s nepodařeným začátkem musíme jako interpreti vyrovnávat až do konce vystoupení: máme sklon ho „dohánět někde jinde“, a pak klademe důraz i na místa, která by měla být sdělena s větším odstupem (v tomto případě třeba zvracení) a která odvádějí pozornost od hlavního tématu, jehož jsme si navzdory tomu dobře vědomi. Všichni se shodli na tom, že Honza má výborný smysl pro humor a situaci.
Na Kateřině Michankové bylo od začátku sympatické, jak je celým tělem i duší na jevišti a má opravdovou touhu vyprávět. Z rozhovoru s ní bylo taky zřejmé, že svému textu rozumí a k ústřední postavě želvy si svůj vztah našla (je to pro ni „stará otrávená baba“). Bohužel se jí to nepodařilo úplně sdělit divákům. Radek Marušák Katce upřesnil: „Nejsem si jistý, jestli želvě fandíš, nebo je to pro tebe potvora.“ Úskalím Macourkových textů jsou dlouhatánská souvětí a poměrně komplikovaný vývoj příběhu, u něhož je třeba se pevně držet vytčeného tématu, abychom ho neztratili v různých odbočkách. K tomu lektoři doporučili formulovat si k textu podnadpisy (např. Kterak si jedna želví babice, že nemá uši).
Klíčovým slovem úspěchu Červené karkulky Roalda Dahla i Karkulky Aničky Petrákové bylo překvapení. U Roalda Dahla už ho zkušenější čtenáři trochu čekají, ale u líbezné dívenky bylo drsňácké pojetí překvapením na druhou. Anička byla dle lektorů „pánem textu“, měla nadhled a lehkost i v básnickém jazyce, který není vůbec jednoduchý. Sama recitátorka bez váhání okomentovala i vývoj, jímž si Karkulka v této verzi známého příběhu prošla. Z holčičky ověnčené mašličkami se stala „rebelka ve vlčím kožichu“.
Magdalena Lorencová si jako vášnivá čtenářka nevybírá jednoduché texty. Příběhu Vyskočilova Kudýše také podle své životní zkušenosti výborně rozumí. Lektoři jí ale doporučili vrátit se k němu i k dalším autorovým textům, až bude starší a bude si moci naplno uvědomit i jejich další plán. Takto její interpretace skončila o trochu dříve než samotný text: závěr, kdy se Kudýš stane metařem už totiž spadá do onoho „dalšího plánu“ Vyskočilovy povídky.
Klára Fidlerová
Comments