Ve výstavních prostorách Městského muzea a galerie ve Svitavách se odehrávalo i další kolo besedy lektorského sboru s recitátory 3. kategorie. Tři dvojice lektorů si detailně povídaly o jednotlivých výstupech, z nichž my přinášíme drobný náhled na to, jak beseda probíhala.
Eliška Vobrubová s Jaroslavem Provazníkem nejprve mluvili s Apolenou Vondrašovou o textu Rachel Rusellové Kulinářka. Upozorňovali, že kniha je napsána jako situační humor, který může recitátora svádět k tomu, aby do toho „šlapal za každou cenu“. Tím vzniká už jisté nastolení legrace předem, a takřka nikdy to není výhodná pozice pro budování situace. Není totiž pak kam postupovat. Apolena zvolila spíše formu monologu (v situaci tady a teď), zatímco lektoři nabídli možnost odstupu nebo nadhledu nad problematickou situací vztahu sourozenců – zvlášť když původní text je psán jako deník. Otázkou k zamyšlení se pak stala velká písmena vysázena v předloze a jak s nimi pracovat. Zvolit cestu zdůraznění izolovaných slov není ideálním způsobem práce, recitátor musí hledat jiné výrazové prostředky.
Stejní lektoři hovořili i s Kryštofem Nekudou o textu Jana Vladislava O chlapečkovi a holčičce jak se procházeli v blátě, neboli nejdelší pohádka. Jaroslav Provazník ocenil výběr složitého a repetitivního textu, s nímž si Kryštof výborně poradil svým rytmickým zpracováním a výstavbou pointy. Eliška Vobrubová dodala, že recitátor ctil situaci, ale i diváka, když ho „lapil“.
Radek Marušák a Jiřina Lhotská tvořili druhou dvojici lektorů. Nejprve hovořili s Tomášem Jílkem o Červené karkulce jako horor. Oba vyzdvihli ovládnutí prostoru recitátorem, vnímání situace a přípravu pointy. Jedná se o náročný text plný scénických poznámek, což je právě výzva pro intepretaci. Kritickým se jevilo hned na začátku plné a velké nasazení, s nímž „už pak není kam dál jít“, jak podotkl Radek Marušák. Rozjetého koně už nelze zastavit. Opět se rozvinula otázka zvoleného recitátorského přístupu, který i skrze formu textu směřoval místy roli, namísto vypravěče. Společně se všichni nakonec shodli, že existují různé polohy uchopení textu.
Matyáš Kukrecht přivezl do Svitav text Strom splněných přání. Zpočátku lektoři upozornili na rozdílnost uvolněné energie při vstupu na jeviště a následného zklidnění v kultivovaném projevu. Lektoři ocenili zamyšlení nad textem i s dobře uchopenou závěrečnou anekdotou. K zamyšlení bylo uvedeno, že když se klíč k textu ukrývá na začátku, tak by neměl být uspěchán, jelikož pak divák může ztratit nit vedoucí k tématu. U Matyáše byly vyzdvihnuty přednosti jako věcnost a civilnost při uchopení tohoto filozofujícího textu Daniely Fischerové.
Třetí dvojice ve složení Ema Zámečníková a Jiří Pokorný diskutovala s Antonínem Adamem o Týdnu nad vzdouvající se hladinou z knihy Tři muži ve člunu. Lektoři našli ocenění v tom, že recitátor „nešlapal do textu“, aby nahnal humor. Jednalo se o kultivovaný projev. Kvalitní byla i práce s jazykovými výrazovými prostředky (pauzy, přízvuky…) nebo na druhé straně i členění a logika textu s dílčími pointami. Ema jen upozornila obecně na nešvar „buřtování“ neboli kouskování textu po slabikách či slovech, což Antonínovi nehrozilo.
Zapsal Josef Pekárek